Kračun

Kračún a svátky zimního slunovratu

Kračún je nejdelší nocí celého roku, kdy za třeskutých mrazů obrazně končí život skomírajícího slunce a tím i celý roční koloběh. Hned na druhý den se však sluneční božstvo zrodí nanovo a věčné Svarogovo kolo se začíná točit opět kupředu. Svátek se slavil buď v předvečer zimního slunovratu, nebo až v termínu současného Štědrého dne (24. 12.). Jde o jeden z nejsvátečnějších, nejtajemnějších a zároveň nejkratších zimních dnů doslova naplněných dávnými obyčeji a zvyklostmi, které se v tradici českého a moravského lidu udržely s menšími obměnami až do relativně nedávné doby. Ještě před setměním hospodyně přichystala slavnostně prostřený stůl, na němž nechyběl česnek, chléb, sůl, sláma, červená jablíčka, ořechy, ale také množství pokrmů, jejichž přítomnost měla zaručit blahobyt celému hospodářství. Večeře mohla začít až poté, co se na nebi objevila první hvězda. Před zahájením slavnostní hostiny ve východoslovanském prostředí vzal hospodář do rukou hrnec s kaší, která dříve patřila k tradičním chodům také u nás, a třikrát s ním obešel jizbu. Než se s kaší vrátil ke stolu, rozevřel do široka dveře a několik lžic vyhodil na dvůr, přičemž prosil mráz, aby z jara neškodil polí
     Co od večeře zůstalo, nechávali přes noc na stole pro "chudé pocestné", zbytky pokrmů rovněž přinášeli ohni, vodě, větrům i zemi. Večer přál věštbám a čarování, otevíraly se brány podsvětí a světem poletovaly duše předků i démonické bytosti. K významným rodinným obřadům patřilo v některých částech slovanského světa symbolické schovávání za pirohy obdobné středověkým věštbám z polabské Arkóny. Snad nejznámější obyčej této noci pochází z jihoevropských a některých západoevropských krajů. Jde o pálení badnjaka, které je dobře doložené i mezi jižními Slovany. Obřadně podťatý dubový kmen přinesený do domu hoří v plamenech posvátného ohně po celé svátky. Badnjaku jsou přineseny dary a točí se kolem něj veškerá ústřední obřadní dějství Vánoc. Jiskry mají věštebnou moc, uhlíky z něj jsou naděleny čarovnou mocí a dokonce i způsob, jakým je přenesen přes práh jizby má svá pravidla. Mezi západními a východními Slovany sice tento prastarý obřad přímo doložený nemáme, redukcí tohoto rituálu však může být např. ukrajinský obřad "kolodka", vláčení klády v Pobaltí a v prvé řadě přinášení polen hospodářem do domu na svátek Narození Páně v Bělorusku. Je tedy dost dobře možné, že pálení vánočního polena znali v dávných dobách i předkové Čechů a Moravanů.


Koleda je jedním z nejposvátnějších dnů v roce a stejně jako Kračún, který jí předchází, navazuje na dávné obyčeje probíhající v časech zimního slunovratu. Je to čas lásky a radosti, okamžik kdy na svět přichází nové Slunce - Chors.  Jde však rovněž o svátek zasvěcený Rodu a Rožanicím, Svarogovi i Velesovi. Koleda se nese ve znamení magické obrody, znovuzrození nebeského i pozemského ohně. Po celou nejdelší noc roku v dávných dobách na kopcích šlehaly posvátné plameny usnadňující rodícímu se Slunci příchod na svět. K neodmyslitelným obřadům patří především obchůzky koledníků se škraboškami, ale také příprava novoročního obřadního pečiva, které se kraj od kraje liší tvarem i pojmenováním (např. bulharský "Bogač" zdobený solární a agrární symbolikou či naše známá "vánočka", snad symbol obilného klasu budoucí úrody).


Zimní Velesovy svátky: Koleda je vrcholným vítáním zimy a stojí rovněž na počátku dvanácti posvátných dní, které zároveň symbolizují dvanáct měsíců kalendářního roku. Po celých těchto dvanáct dní zůstává znovuzrozené Slunce ještě natolik slabé, že nedokáže rozehnat síly temnoty, a tak se na čas vše jakoby navrací do dob prvotního chaosu. Brány podsvětí zůstávají doširoka otevřené, domy obchází obřadní průvody koledníků v rozmanitých maskách, po večerech se věští a lidé s úctou vzpomínají na své předky. Období vánočních svátků je jedním z nejdůležitějších obřadních příležitostí národního i církevního kalendáře a je pro něj charakteristická vysoká koncentrace obřadů, magických úkonů, obyčejů, zákazů, pověr i pranostik. Každý z těchto dní (a především večerů) se v jednotlivých národních tradicích vyznačoval určitými zvláštnostmi a specifickými obřady. K těm nejvýznamnějším dějstvím patřilo zejména obsypávání hospodáře a jeho rodiny zrny, čili "Ovseň", během ruské novoroční kolední obchůzky, zajímavé jsou ovšem také "babské svátky" známé v různých podobách západním, východním i jižním Slovanům, úcta ke koním, ale také dny spojené s obřadním pitím známé z celoevropského kulturního okruhu. Celé období svátků bylo v prvé řadě zasvěceno Velesovi a duším předků, určité obřady se však konaly i na počest dalších božstev, o nichž jsme se však již zmínili v části věnované koledě.


Konec zimních Velesových svátků: Křesťanské církve si 6. ledna připomínají křest Ježíše Krista ve vodách Jordánu čili Zjevení Páně. Tento svátek uzavírající celý dvanáctidenní komplex vánočního období je v české tradici znám jako Tři králové. Hlavní událostí dne bylo svěcení vody v kostelech, ovšem venkované věřili i v čarovnou moc vod ve volné přírodě. Předvečer svátku Tří králů byl osudovým a přelomovým okamžikem celého vánočního cyklu. Sílila moc škodlivých sil a nadpřirozených bytostí, před nimiž se lidé chránili všemožnými prostředky. Tím nejznámějším bylo vykuřování a vykrápění celé usedlosti, ale také popisování veřejí dveří a okenic tajemnými ochrannými symboly, které později zaměnily iniciály K + M + B. S ranním rozbřeskem se však brány podsvětí s konečnou platností uzavřely a svět se navrátil zpět do zaběhnutých kolejí. I přesto však do zemských vod padaly jiskry nebeského Svarogova ohně, které ji nadělovaly kouzelnou mocí. Lidé věřili, že pramenitá voda vytékající z hlubin země očištěná paprsky ranního slunce dokáže nejen ochránit člověka od všeho zlého, má zároveň i čarovné schopnosti a toho, který se v ní omyje, uzdraví od všemožných neduhů.
     Svátky znovuzrozeného slunce stojící na samém konci a zároveň i na samém počátku ročního koloběhu skončily. Nad zasněženou krajinou stále vládla Morana, která svými stříbrnými zvonečky nechávala čas plynout, jakoby se ponořil do tichého zimního snu. Lidé se proto scházeli v teple a bezpečí svých domovů, kde za svitu loučí a za zvuku vřetene stařenky i starci předávali z pokolení na pokolení prastaré příběhy naplněné nejen osudy bohů a bájných hrdinů, ale také strašidelnými bytostmi a úsměvnými šibaly. Tak běžel čas, doba i zvyky se pozvolna měnily, dávné příběhy však zůstávaly a nakonec po staletích došly i do našich dní, byť v pozměněné podobě. Mnohé se navždy ztratilo, o mnohém nevíme a mnohé nebylo doposud objasněno, jedno je však jisté. Stojíme možná na počátku pochopení ročního koloběhu obyčejů a slavností našich předků, počátek je však zároveň i koncem. Vše se prolíná, tak jako i nekonečný pohyb kola Svarogova. Záleží jen na nás, budeme-li mu pozorně naslouchat, abychom dokázali postřehnout tenounký hlas vycházející z hlubin věků, který nás svou vábivou silou muže přivést na správnou cestu a pomoci nám opět obejmout ztracené dědictví našich předků.


Autor textu: Mgr. Jiří Mačuda, PhD.

zdroj: https://www.slovanskykruh.cz/2018/04/vyrocni-slavnosti-starych-slovanu-jiri-macuda/