Noc ohňu

Jarilovy slavnosti: S příchodem prvních teplých dní Jarila zpřetrhá okovy smrti a otevírá nebe. K zemi padají první životodárné kapky deště a Jarila zlatým klíčem odemyká probouzející se Matku Zemi, aby se zazelenala. Netrvá dlouho a vítězné jaro je cítit všude kolem. Koncem dubna přichází čas, kdy příroda ověnčená mladou zelení a vonícími květy oslavuje Jarilovu svatbu s jeho půvabnou nevěstou, jarní bohyní Leljou. Především ve východoslovanské a jihoslovanské lidové tradici svatého Jiří, který bývá s Jarilem obvykle ztotožňován, řadíme k nejoblíbenějším světcům, o čemž hovoří i množství pranostik, zvyků a obyčejů. Ty jej většinou charakterizují jako vítěze nad zimou, patrona pastýřů, ochránce domácího zvířectva a zároveň jako pána vlků, před nimiž dokáže nejen uchránit veškerý dobytek, ale také jim za odměnu přiděluje budoucí kořist. Jarila přichází na svět, aby pomohl lidem, podobně jako jim v zimě pomáhal i jeho otec - Veles. Vesničané s obřadností vyháněli na pastvu dobytek, který zlehka šlehali vrbovými proutky nařezanými na Květnou neděli. Tohoto dne byly aktivní i různé démonické bytosti, především čarodějnice.


Prakticky totožný průběh obřadních dějství spadá rovněž k filipojakubské čili Valpuržině noci, známé nejen ze západoslovanského prostředí, ale např. i ze severního Ruska. Noc z 30. dubna na 1. května je kouzelným okamžikem stojícím na samém prahu letního půlročí, kdy zimní božstva s konečnou platností předávají vládu nad ročním koloběhem do rukou bohů letní polovice roku. Obyčeje této čarovné noci, známé i jako pálení čarodějnic, především stavění májí a zdobení domů zelenými haluzemi, souvisí přímo s oslavami jara a vítáním léta a opakují se v průběhu celého letničního obřadního cyklu hned několikrát. V lidovém podání se této noci otevírají brány podsvětí, skryté poklady světélkují modrým světlem a čarodějnice se slétají na vysokých kopcích ke svým rejům. Během nočních hodin byl zvláště ohrožen dobytek, který se v daném období poprvé vyháněl na pastvu. Venkované se tedy v prvé řadě zaměřili na ochranu hospodářských zvířat a chlévů, méně již na ochranu svých obydlí a sebe samých. Během dne se po celém hospodářství konal důkladný jarní úklid. Vymetané nečistoty se přitom obřadně ničily, obyčejně pálily v plamenech vysokých ohňů. Takovéto očistné a ochranné ohně hořely večer na kopcích nedaleko vesnice a kromě nečistot a všeho nepotřebného v jejich plamenech symbolicky upalovaly také čarodějnice, obvykle rekvizity různé povahy, především hořící košťata, která se vyhazovala vysoko do vzduchu. Smyslem těchto ohňů bylo udržet nečisté síly daleko od lidských sídlišť. Když hranice dohořely, mládenci se bez váhání pustili do stavění májí a příprav navazujících prvomájových oslav.


Přivítání Mokoše (první vítání léta): Zatímco předchozí dny patřily rusalkám a dvojici jarních božstev - Jarilovi a Lelje - prvomájový svátek byl zasvěcen bohyni Mokoši - Živě, která se tohoto dne s konečnou platností probouzí z dlouhého zimního spánku. První květnový den však dobrotivá bohyně ještě odpočívá, pročež jí nelze rušit orbou a platí přísné pracovní zákazy veškerých polních prací. Rolníci, zejména ti mladší, se tedy bavili po svém. Mládenci na čestném místě v obci vztyčovali vždy jednu, popř. dvě vysoké máje, obvykle smrky, kterým ponechali pouze vršek. Někdy byl jehličnan nastaven ještě zelenou břízkou. Máje se zdobily šátky a barevnými pentlemi a tančilo se pod nimi podobně jako o podzimních hodech. Kromě toho v noci na 1. máje chlapci stavěli před domy svých vyvolených mladé, pentlemi nastrojené, břízky. Která dívka ráno nalezla tu vůbec nejvyšší a nejkrásnější májku, pyšnila se jí a byla na ní náležitě hrdá po celý rok. První máj byl vůbec časem lásky a zamilovaných, rovněž také veselého všeobecného škádlení, kterému neunikli ani hospodáři. Tento den byl v našich krajích rovněž ve znamení prvního výhonu skotu na pastviště, což se pochopitelně neobešlo bez ochranných magických praktik, při nichž vedle určitých čarovných bylin hrály důležitou roli také vejce schovaná k této příležitosti ještě od předešlých Velikonoc.
Počátek května je však ve znamení dalšího, bezprostředně navazujícího cyklu obřadních dějství, která jsou svým způsobem rovněž provázána s Matičkou Zemí. První májový týden lidé prokazovali nebývalou úctu také zesnulým předkům. S filipojakubskou nocí duše zemřelých, někdy označované i jako "navky", na čas přilétají do světa živých a navštěvují svá rodná místa. Po christianizaci slovanských území byly tyto výroční vzpomínky soustředěny do týdne následujícím bezprostředně po Velikonocích, konkrétně k Bílé neděli. Za největší svátek tohoto týdne považují východní Slované dodnes Radonicu připadající na úterý, výjimečně také na pondělek. Radonicu spojujeme především s návštěvami hrobů zesnulých příbuzných a následným stolováním v jejich bezprostřední blízkosti. V českých zemích platila Bílá, jindy také Provodní, neděle rovněž za vzpomínkovou, přestože archaické "stolování na hrobech" pranýřované katolickými i reformovanými kazateli vzalo za své zřejmě ještě v období vrcholného středověku.


Autor textu: Mgr. Jiří Mačuda, PhD.

zdroj: https://www.slovanskykruh.cz/2018/04/vyrocni-slavnosti-starych-slovanu-jiri-macuda/